Ferdinand Leffler: Zahrada je příběh

O zahradním designu mluví zahradní architekt Ferdinand Leffler s takovým nadšením, že je vám hned jasné, že svojí práci opravdu miluje. Zahrada by podle něj měla být místem pohody a klidu a neměli byste se na ní udřít. Krásu je podle něho potřeba vidět v těch nejjednodušších věcech – třeba v přirozeně stárnoucím dřevě nebo podzimním listí spadlém do vody. S dobrým nápadem můžete prý mít nejkrásnější zahradu v okolí i s minimem nákladů.

Ferdinand Leffler

Jakmile se přiblíží jaro, roztrhne se pytel s radami na téma zahradních trendů. Co si o trendech v zahradní architektuře myslíte vy?


Jedna věc jsou trendy, které razí média. Mihne se něco chytlavého a hned se z toho udělá trend. Tady bych byl opatrný, protože trend pro mě není jen nějaký nový krátkodobý směr, ale měl by na něco navazovat a přinášet něco hlubšího. V českých časopisech například vídám zahrady postavené na solitérních perličkách. Lidé si myslí, že stačí pracovat s těmito krásnými věcmi, které samy o sobě opravdu krásné jsou. Jenže často uniká základní koncepce. Aby si mohli pohrát s takovou perlou, musí jí udělat podhoubí, které by mělo tvořit 9O%. Teprve to dovolí vyhrát si s nějakým solitérem – těmi se nedá plýtvat.

Jaké další trendy-netrendy v českých médiích vídáte?


Stále se razí kobercové trávníky, zavlažovací systémy, mulč za každou cenu pod každou rostlinu. Ale skutečným trendem je spíše ústup od těchto řešení. Od anglického trávníku bez chybičky je ve světě s vyspělou zahradní kulturou posun spíše k tomu, že je vlastně prima, když v trávníku sem tam rostou sedmikrásky.

Kromě toho, že to v sobě má určitou poezii, je to i praktické, nemusí se to tolik sekat, je to výrazně méně choulostivé, a když na takovou plochu položíte kbelík, nebude tam za dva dny žluté kolečko. Podobné je to se stále prosazovanou závlahou. Tu potřebujete vlastně jen první rok, pak už je spíše na škodu, protože bude zahrada přemokřená. Často je to zbytečné tahání peněz z klientů – závlaha za sto tisíc, kobercový trávník za dalších sto tisíc a zahrada vás vyjde na milion. To ale není vůbec potřeba.

Co tedy radíte klientům vy?


Trend, který razíme trochu proti proudu my, jsou taková selská řešení. Chceme dělat zahrady designové, pěkné, ale ne zbytečně plýtvat penězi, i když na to klient má a chce do zahrady investovat. V takovém případě mu spíše doporučíme, aby zainvestoval do umění a třeba místo klasické lavičky si koupil nějakou autorskou, designovou.

Ferdinand Leffler

Je naopak nějaký trend, který vnímáte pozitivně?


Jako dobrý trend, který přišel ze světa, vnímám návrat k užitkovosti zahrad. Odklon od těch čistě okrasných. I od velmi bohatých lidí, kde to ještě před pár lety bylo nemyslitelné, dostáváme zakázky s požadavkem farmářského přístupu k zahradě. Lidé chtějí mít svoje bylinky, rajčata, saláty. Když sázíme středně velké stromy, lidé přicházejí s tím, že by je bavilo mít třeba jabloně nebo hrušně. To je podle mě velmi pozitivní.

Jde to skloubit s vysokým pracovním vytížením dnešních lidí? O užitkovou zahradu se člověk přece jen musí starat, aby něco sklidil, nebo ne?


Musíme si přiznat, že výsledná sklizeň je výrazně nižší, než by mohla být, kdybychom se o plodiny starali tak, jako by nás zahrada měla živit. Ale lidé tam těch pár cherry rajčátek mají spíš pro svůj dobrý pocit. K usnadnění péče se jako skvělé osvědčují například vyvýšené záhonky anglického typu. Plochu mají zhruba o velikosti stolu, jsou vyvýšené pomocí prken a na zahradě jich máte třeba pět. Vypadají stále upraveně a jejich výhoda je navíc to, že se skvěle prohřívají sluníčkem, takže zelenina tam roste výrazně lépe.

Zahrádky anglického charakteru jsou vůbec velmi krásné. Například už jsou u nás k dostání i překrásné anglické skleníky.

Abych se přiznala, neumím si anglický skleník představit – co je na něm zvláštního?


Anglické skleníky se vyznačují krásným řemeslným zpracováním, jsou kované, s krásně vypracovanými klikami a dalšími detaily, vyrobené s velkou pečlivostí. Zahrádku nehyzdí jako ty plastové, ale naopak, mají řemeslnou úroveň. Mnohdy jsou natřené pastelovými barvami – zkrátka je to pecka. Angličané tyhle věci umí, protože jsou zvyklí v zahradách opravdu žít. Dělají i nádherné zahradní domečky, které jsou vlastně altány, kde – když je krásná teplá letní noc – můžete pohodlně přespat. To jsou věci, které se tady teprve učíme, protože socialismus dal zahradní kultuře u nás pořádně na frak.


Ferdinand Leffler

Co je na zahradní kultuře vyspělejších zemí nejvíce hodno napodobení?


Řekl bych, že hlavně ta lehkost a ležérnost. Stále se setkávám s klienty, kteří dostávají kopřivku z představy, že jim třeba někde poroste plevel. Ale zahrada nemůže být stres. Je třeba přijímat, že je proměnlivá a že přírodní věci třeba stárnou. No a co? V tom je přece krása, že dřevo stárne, pracuje, kroutí se, praská, mění barvu – to k tomu patří! Nemůžete kvůli tomu být nervózní, naopak byste si to měli užívat.

Zahrada není další pokoj, který musíte uklízet. Snese daleko víc nepořádku, uvolněnosti. Když na zahradě nezašoupnete židli, tak se nesmí nic stát. Trávník, který se jednou za týden opravdu musí posekat, protože jinak trpí, je skoro jediná věc, o kterou se musíte starat.

Mimochodem, v kontrastu s pojmem anglický trávník v Anglii mnoho lidí v zahradě trávník vůbec nemá, protože vědí, že je to práce. Proto raději využívají půdopokryvné rostliny jako barvínky, břečťany, různě zpevněné plochy a trávníku se tak zcela vyhnou.

Tráva je samozřejmě skvělá pro děti, které mají kde běhat atd. Ale když řeším menší zahradu bez dětí, tak klientům říkám, že trávník vůbec mít nemusí a zahrada tím naopak získá.


Mění se přístup lidí k zahradě?


Ano, je to jeden z dalších pozitivních trendů, který je podle mě důsledkem krize. Zatímco dříve se lidé jenom honili za prací, aby vydělali maximum peněz, teď si víc uvědomují, že je fajn si sednout na zahradě s dětmi a opéct si s nimi buřty, zakopat si míčem a skutečně na zahradě trávit čas.

Jaký typ výsadeb se líbí vám?


Naše studio razí takový demokratický styl výsadeb. Žádné organizované záhony a přesně vystříhané koule buksusů. Samozřejmě, někde se to hodí, ale jinak pracujeme spíše s uvolněnou výsadbou, s travinami či barvami, ale třeba jen s jednou, kdy se části zahrady ladí do jedné barvy. Žádné komplikované babičkovské mnohobarevné výsadby. Nejsou to malé ostrůvky, ale spíše se dělají velké plochy v zahradě, které se jakoby přelévají a navozují klid a pohodu. Využíváme přirozeného principu, který je i v přírodě, což je, že pracujeme s různými podrosty a patry. Záhon nakonec vypadá celý zarostlý, všechno navzájem vrůstá do sebe a dohromady masa funguje bezvadně.

Hodně se pracuje i s invazivními druhy trvalek, které umí vysemeňovat a samy se prosadí v záhonu. Počítáte s tím, že rostlinu neomezujete, necháte ji růst, něco třeba postupně zanikne, ale to nevadí, protože něco jiného se naopak rozroste.

Neměli by se architekt a zahradní architekt ideálně sejít už na začátku před zahájením stavby domu?


Určitě ano, to je velké téma. Ideální je, aby zahradní architekt byl přizván už ve stadiu, kdy dům vzniká. Jde totiž už o samotné umístění domu na pozemku. To v kultivovaném zahraničí řeší krajinný architekt, který by měl tušit něco o významu světových stran a tak podobně.

Práce s prostorem, napojení domu na zahradu, to je naše práce. Další velké téma jsou zpevněné plochy. Je škoda, když se dostaneme na zahradu až ve chvíli, kdy už jsou tyto věci hotové. Třeba by v dlažbě mohlo být místo pro nějaký solitér, díky kterému by nebyla vydlážděná plocha tak horká a podobně, ale už je pozdě.

Totéž jsou chodníčky kolem domu, které mají často úplně špatnou šířku nebo jsou z nesmyslného materiálu. Třeba oblíbené říční kačírky – to je příšerný trend. Vůbec na zahradu nepatří, většinou nemají žádnou návaznost na nějaký vodní prvek a jsou velmi výrazné. Přitom místo okapových chodníčků může být třeba vodní kanálek, který zároveň přinese vodní prvek do zahrady.

Je vodní prvek hodně žádaný?


Rozhodně ano. Voda dokáže vnést do zahrady život. Ale nemělo by to být jezírko vykopané bez dalšího kontextu. Abyste z něj vytěžili maximum, musíte ho promyslet proporčně a také ho osázet – třeba kolem něj vysázet traviny, orobince a podobně. Když to uděláte dobře, bude vypadat desetinásobné a přinese do zahrady jedinečnou atmosféru.

Vodní prvek nemusí být jen jezírko. Mohou to být třeba již zmíněné kanálky. Není vůbec třeba se bát pravých úhlů, rostliny hranu přerostou a změkčí ji. Za každou cenu dělat křivky je strašlivost.

Jaké další nešvary na českých zahradách ještě vídáte?


Kromě těch zmíněných jezírek třeba barevná kůra všude a za každou cenu. Zásadní nešvar je nevnímání proporcí. Správná proporce a dobrá volba materiálu jsou základem harmonické zahrady. Osobně veškerou architekturu směřuju ke klidu a pravdě. Pravda znamená to, že nepoužívám umělé materiály, se kterými se roztrhl pytel. Ale tím přece člověk lže sám sobě. Proč si nedát na zahradu dřevěný pražec? Protože za deset let zestárne? No a co? Je to poměně levná záležitost, tak ho vyměním.

V zahradě se člověk může uvolnit, být dítětem, vyřádit se. Přestal se mi líbit hnědý stůl? Tak si ho natřu nabílo, a až se mi za pár měsíců začne líbit modrá, tak ho přetřu znovu, to přece skoro nic nestojí.

„Osobně veškerou architekturu směřuji ke klidu a k pravdě. Pravda znamená to, že nepoužívám umělé materiály, se kterými se roztrhl pytel. Ale tím si přece člověk lže sám sobě. Proč si nedat na zahradu dřevěný pražec? Protože za deset let zestárne? No a co? Je to poměrně levná záležitost, tak ho vyměním.“

Která země je pro vás ideálem zahradní kultury?


Mám rád anglickou zahradní architekturu, ale hodně se mi líbí i australská nebo americká, která je demokratická, nenavazuje přehnaně na nějaké historické vzory a pracuje jenom s výtvarnem.

Líbí se mi třeba Angličan Bradley-Hole, který razí čistý minimalismus. Ukázal, že zahrada nemusí být o kytkách, ale je o dobrém prostoru. To mě baví.

Samozřemě se mi líbí zahrady Francie, Provence a její vintage styl. Francouzi mají uvolněnost v sobě, to se dá jen tiše závidět. Klidně si přinesou nábytek z interiéru ven, kde ho někde pod olivovníkem nechají 14 dní a nemají s tím problém.

Čím je typická česká zahradní architektura?


Myslím, že identitu ještě hledáme. V Česku je ale pár skvělých zahradníků. Už za první republiky tady byli skvělí zahradníci a zahradnickou kulturu tady zaseli. To je možná takové české, snad proto, že jsme za socialismu nebyli svázaní designem a kladl se důraz na tu řemeslnickou stránku. Na tom se dá stavět.

Každá zahrada by měla přinášet nějaký příběh. I dobrá česká zahrada u chalupy je přece skvělý příběh. Krásně se píší příběhy pro děti. Když máme klienty s dětmi, snažíme se je k plánování přizvat. Díky nim třeba přesvědčíte rodiče, aby nezavírali tu starou studnu, ale dali na ni pumpu, protože děti se těší na to, že si budou pumpovat.

Ferdinand Leffler | Atelier Flera

Ferdinand Leffler

Ferdinand Leffler je zahradní architekt a projektant, je zakladatelem ateliéru Flera. Do svého týmu si vybírá pečlivé, spolehlivé a kreativní architekty. Pomůže vám vymyslet zahradu tak, aby byla šitá na míru vašim požadavkům a potřebám, zkrátka abyste se v ní cítili dobře: „Jsme zastánci toho, že architektura dílčího pozemku by měla vyjadřovat nějaký příběh, který má začátek, gradaci, pointu… Zahrada by měla být konzistentním propojením všech prvků, funkcí, motivů, které do ní vnášejí požadavky klienta, a měla by mít jednotný rukopis.“


Zdroj: Denik.cz
Text: Denisa Haveldová ve spolupráci s Ferdinandem Lefflerem
Foto: Deník/Martin Divíšek


Výběr z našich článků

Zahrada pod taktovkou pohody i luxusu | Bydlení 05/2011

Zahrada pod taktovkou pohody i luxusu

Květnová zahradní návštěva dokazuje, že i ztvárnění velkého pozemku, který má působit skutečně velkolepě, může proběhnout s vkusem a grácií.

Výběr z referencí

Petr Lesák

První setkání i následující další a další byla vždy květnatým koncertem a popisem voňavých představ o tom, jak by mohla má soukromá oáza vypadat, kvést, působit. - všechny reference

Petr Lesák