Ferdinand Leffler pro Esquire

Zahradní architekt, frontman rockové kapely Boys Don’t Cry, labužník, vypravěč a posluchač, 37 let

Jsem vychovaný k tomu, abych hledal chybu v sobě. Takže když mi někdo položí otázku, vyjádří pochybnost, nemávnu nad ní rukou. Často pak zjišťuju, že ohlédnout se bylo správné.

Každý máme nějakou zahradu, ve které jsme se v rámci našeho dětství ocitli a trochu se v ní ztratili. Někdo si to pamatuje víc, někdo míň, ale když jsme byli malí, zahrady pro nás znamenaly svět. A lidi za mnou často chodí právě proto, že chtějí být znova ztracení v zahradě. Hledají pohádku dětství, protože najednou jsou už velcí a kolem nich je všechno plytké a smutné. Chtějí po mně, abych jim vytvořil svět, kde se jejich děti a i oni sami znovu ztratí.

V době technologií a přemíry informací je zahrada něco jako procházka se psem. Zahrada je antidepresivum. Nabízí něco opravdového a přirozeného. Květ, odkvět, padání plodů, umírání, zrození nového života.

Člověk občas zajede do matrixů a myslí si, že věci musí být tak, jak je vidí. Dost často je ale všechno úplně jinak.

Čím víc přemýšlím o tom, jaký má moje práce, zahrada, v našem současném světě vlastně smysl a proč ji vlastně dělám, přicházím na to, že jde o to, vytvořit si vlastní intimní a chráněný svět.

 

 

Zahradní architektura je pro mě z velké části člověk. Baví mě setkávat se s lidmi, vzájemně se ovlivňovat a třeba se navzájem i o kousek posunout. Když se pohybujeme v dobrých vibracích, přicházejí lidé, kteří mají přicházet. A na druhé straně když jste rozhrkaný a nevíte, kam dřív, přitáhnete lidi, kteří vlastně nemají zájem o vás, ale o pozlátko kolem.

Nemám televizi, nezajímám se o politiku, nechci se o ni zajímat a nechci si ji pouštět do života.

Důležité věci jsou ty, které nejsou vidět.

Co mi dala škola, se absolutně nedá srovnat s tím, co mě denně učí život…

Není možné mít širší perspektivu a zároveň být tam dole u té nejmenší sasanky. Baví mě systém dílčí zodpovědnosti – proto je nás v ateliéru tolik. Zdaleka neumím kreslit tak pěkně jako moje kolegyně. V týmu mám taky kluky, kteří mají pedantský smysl pro technický detail. Ten já nemám, ale kdybych ho měl, možná pak zase nepřijdu s nápadem pro funkční a trochu ulítlou kompozici celku.

Nejlepší radu jsem dostal od svého kamaráda Pabla, vynikajícího kalifornského zahradního architekta: Koukej se kolem sebe a užívej si to, co máš, to, co dostáváš. ‘Enjoy what you got.’

Co do života dám, to z něj dostanu. Buddhistický princip akce a reakce. Tohle mě provází s neskutečně rychlým reakčním potenciálem. Já nemusím čekat roky.

Možná jsem se jako kluk trochu víc než jiní ptal a sledoval, proč mi je v některém prostředí dobře a v jiném ne. Co vlastně ovlivňuje mou pohodu v prostoru.

Trávník je dámička, která neustále vyžaduje vaši pozornost. Aby totiž vypadal tak dobře, jak je v kreslených amerických filmech, vyžaduje spoustu vody, hnojení a práce. Je to to nejumělejší, co na zahradě můžete mít. Pro děti je trávník fajn, ale jinak jsem často pro to, zmenšit ho jen na nezbytně nutnou velikost. Nedávno si mi jeden kamarád stěžoval, že prý má zahradu samý mech. „No tak hurá!“ řekl jsem mu. V čem je horší projít se bosky po mechu než po trávě?

Jediná důležitá věc je teď a tady. Budoucnost je neznámá, minulost pasé. Teď se soustřeď na to, kde jsi a co právě děláš. Neplánuj. A pokud máš pocit, že bys tu teď neměl být, buď prostě někde jinde. To se snažím vštípit svým dětem.

Školství by mělo projít zásadní proměnou. Protože to věčné honění se za známkami, tenhle typ motivace se pak promítá do práce. Já ve svém ateliéru nechci atmosféru „hlavně ať už je to hotové a zaplacené“. To jsou vlastně jinou řečí ty známky. Chceme si tady každý projekt užít. Cesta je přece cíl.

V sedmnácti osmnácti letech jsem experimentoval se změněnými stavy vědomí – často v přírodě. A těchhle zkušeností si nesmírně cením. Jednoznačně mi pomáhají v mé práci. Zažívali jsme tehdy neuvěřitelné věci, dveře pootevřené do různých světů, kdy vidíte, že s tím vším okolo nás můžeme žít v jednotě a harmonii. V té době jsem si zase vzpomněl na to, že svět není takový, jak vypadá. A dnes mi toto denně připomínají mé děti.

Kdybych se nestal zahradním architektem, byl bych psychologem.

Nemám větší ambice, než abych dobře vychoval děti. Aby uměly přenášet sílu přítomného okamžiku dál. Všechno ostatní je pomíjivé.

Mám život rád. Jsem vděčný, že jsem tady dostal šanci.

Když se seznámíte s konkrétním druhem stromu a pak ho vidíte vysazený špatně, na špatné zahradě, ve špatné půdě a na špatném místě, poznáte to na něm. Strom to dokáže sám říct tím, jak roste, nebo spíš neroste. Projedete se satelity kolem Prahy a vidíte, jak mizerná práce s půdou tam byla odvedena, že to všechno sázeli do jílu, který jim zbyl, a cennou ornici pak překryli tím bordelem z hlubin. Kam se podíváte, pak vidíte keře a stromy, které volají: „Mně tady fakt není dobře!“ Příprava půdy je základ. To, co často předvádějí developeři, je hnus a pro zahrady tragédie.

Ferdinand Leffler

Ferdinand Leffler je zahradní architekt a projektant, je zakladatelem ateliéru Flera. Do svého týmu si vybírá pečlivé, spolehlivé a kreativní architekty. Pomůže vám vymyslet zahradu tak, aby byla šitá na míru vašim požadavkům a potřebám, zkrátka abyste se v ní cítili dobře: „Jsme zastánci toho, že architektura dílčího pozemku by měla vyjadřovat nějaký příběh, který má začátek, gradaci, pointu… Zahrada by měla být konzistentním propojením všech prvků, funkcí, motivů, které do ní vnášejí požadavky klienta, a měla by mít jednotný rukopis.“

 

Zdroj: Esquire 04/2016
Text: Dalibor Demel ve spolupráci s Ferdinandem Lefflerem
Foto: Magdalena Straková

Obálka magazínu Esquire 04/2016

Obálka magazínu Esquire 04/2016

150 150 Ferdinand Leffler pro Esquire