Ferdinand na cestě Amerikou

Sedím u malého zahradního stolečku, v městském patiu losangeleské čtvrti Long Beach. Mám za sebou měsíční putování se svou ženou a dětmi po západu Spojených států. Po dvaceti letech jsem se vrátil tam, kde mně to kdysi učarovalo. Tam, kde jsem nabíral nejcennější životní zkušenosti a mimochodem i tam, kde jsem se rozhodl stát zahradním architektem.

V Americe jsem se kdysi potkal se zahradníky, kteří cestovali od zahrady k zahradě s naprostou samozřejmostí a na každé tak trochu zapustili své kořeny a předali kus svého nejlepšího a nejryzejšího já.

Tihle zahradníci s otlučenými trucky jsou tu k vidění pořád a nepřestali mě fascinovat. A to i přesto, že k americkým zahradám mám dnes již řadu výhrad, baví mne, s jakou lehkostí oni a přímočarostí oni ke svému řemeslu přistupují. Někdy mě ta naše evropská přeorganizovanost a komplikovanost jednoduše štve.

Na druhou stranu, upřímně, dnes mi to tady v USA, alespoň ve městech, připadá občas až moc „easy-going“ a neupravené, a musím uznat, že jsem se i při svém putování začátkem prázdnin v sedle svého biku napříč Moravou setkal s příjemnějšími předzahrádkami.

Co mě v Americe ale nesmírně inspiruje, je krajina. Krajina takřka panenská, krajina bez průmyslu a bez zásahu člověka. Příroda neznásilněna, ponechána tak, jak je. Divočina, pralesy, nekonečné dálky. Prostor a proporce, které jsem nikde jinde nikdy nezažil.

Jeden z prvních zážitků byl Grand Canyon. Při tomhle setkání jsem regulérně na chvíli ztratil dech. A tím to nekončilo. Pouště, stepi, skály, pralesy, divoké řeky, vodopády. Tenhle kontinent má díky své prostornosti něco, o čem si v Evropě už jen vyprávíme.

Každá mince má ale dvě strany a já se přiznám, že přes to všechno se už zároveň nemůžu dočkat jakési obsažitelnosti brdských vršků. Je tam u nás tak nějak bezpečno a rodinně známo.

Ferdinand

150 150 Ferdinand na cestě Amerikou