Jaký byl měsíc květen?
Především, ani trochu jsme se nenudili. V půlce května odvysílala Česká televize poslední díl pořadu Ferdinandovy zahrady II a logicky tedy přišel čas na rekapitulaci a ohlédnutí zpět. Převládá vděk za to, že jsem dostal tu možnost s vámi všemi sdílet filosofii života v zahradě tak, jak jsme si na ni postupně přišli v projektech s kolegy, kterými jsem obklopen.
V osmidílném pořadu jsme vám představili směr, který podle nás dokáže nabídnout motivaci, proč se do zahrady vydat. Směr, který rehabilituje zahrady z pouhých pohledových doplňků stavby domů, šedého utilitárního přechodu mezi silnicí a domem na fantastický prostor k žití, který nabízí možnosti v domě často nenalezitelné.
Seriál se těšil velmi dobré sledovanosti a tak přišla i spousta reakcí. Většina milých a podporujících, ale s nimi samozřejmě i ty kritické. Někdy věcné, jindy jen pichlavé. Přicházely z řad laiků i odborníků. Ferdinandovy zahrady nepopiratelně otevřely živou diskusi na téma krajinné a zahradní architekturu v okruhu široké veřejnosti. Skvělé!
Já touto cestou děkuji celému svému týmu, především Terce Frcalové, scénáristce a matce nápadu Ferdinandových zahrad. Učila mě, bila se za mě, usilovně pracovala ve dne a často i v noci, její nasazení daleko přesahovalo práci scénáristky. Mimo jiné dbala na čistotu a vhodnost mého oblečení před kamerou, snažila se mě opravovat při použití nepochopitelné nebo nespisovné formulace (to se jí jen občas povedlo) a pravidelně mi i chutnou svačinku připravila. Starala se o pohodu štábu. Bez ní by Ferdinandovy zahrady nikdy nevznikly. Terko, díky!
Děkuji i celé tvůrčí partě v čele se skvělým a přátelským režisérem Ivo Macharáčkem, kterého jsem do té doby znal jen ze své oblíbené pohádky Tajemství staré bambitky, a i když bylo jasné, že si tak, jak s bambitkou, hravě poradí i s Ferdinandem, tak to, myslím, zvládl více než s grácií a klidem. Díky.